Mise pro život, z.s.

Na konci září 2022 oslovuji Pavla Turoně z CB Hrádek, se kterým se do té doby vůbec neznáme. Jenom vím, že jezdí pravidelně na Podkarpatskou Ukrajinu. Voláme si a domlouváme hlavně termín. Termín klapne a my můžeme předat informaci, že pojedeme s Pavlem navštívit oblast, kde se pomáhá hlavně mnohodětným rodinám a osamoceným vdovám. Budeme rozdávat základní potraviny, dřevo na zátop a bude nás čekat i fyzická práce.

Díky týmu, který mám kolem sebe, je velice rychle na facebooku první informace a také formulář na přihlášení. Rozesíláme i maily po naší databázi nezadaných. Dali jsme si limit, že nás pojede maximálně 15 lidí – 3 auta.

Na začátku října vyhlašujeme také finanční sbírku, kterou bychom tam vzali s sebou. Zapojuje se do toho jak náš místní sbor CB Kladno, tak i komunita nezadaných lidí. Vytvořená grafika se šíří po sociálních sítí a přispívají i lidé, které vůbec neznáme.

Pravidelně koukám, jak se nám zaplňují místa. Vím o některých nezadaných, kteří mi už dopředu dávali vědět, že pojedou, jakmile se něco domluví. Nakonec se během tří týdnů přihlásilo celkem 11 singles (4 ženy a 7 mužů). Budu s sebou brát i svou 12letou dceru – ať má taky nějaké zkušenosti – a dvě místa nabízím ve vlastním sboru. Přihlásí se mi 15letý Jaromír hned na první dobrou. Sotva pár minut ví, že se někam jede, už je v týmu. Díky za jeho odvahu – i rodičům, že ho se mnou pustí.

Na začátku listopadu máme tým uzavřen. Domlouvám s jednotlivci, kdo vezme auto a jak se pobereme. Jednotliví účastníci jsou samozřejmě z Kladna, z Nejdku u Karlových Varů, z Prahy, Hradce Králové, Brna a okolí, Břeclavi a třeba i z Vrbna pod Pradědem a dalších míst.

Začátkem listopadu uzavíráme finanční sbírku. S přispěním lidí z našeho sboru, nezadaných a dalších lidí se vybralo celkem 108.250 Kč, které povezeme s sebou na podporu mnohodětných rodin a osamělých vdov. Ve středu vybírám peníze, připravuji darovací smlouvu pro sbor v Dubrynichi, se kterým budeme spolupracovat.

Vše je domluveno a já vyrážím ve čtvrtek 17. 11. z Kladna, čeká nás cesta přes Hradec Králové až do Hrádku u Jablunkova. Cesta na skoro 6 hodin. Dojíždíme před 15:00 a vidíme se poprvé s týmem. Poznáváme také další dva Pavlovy spolupracovníky – Romana a Tomáše. Spolu máme čas na krátké občerstvení, modlitbu a suneme se do aut, abychom vyrazili směr slovensko-ukrajinská hranice.

Já si sedám přímo k Pavlovi Turoňovi do auta a celou cestu hovoříme o jeho službě a jeho povolání do toho, co dělá. Zjišťuji, že Pavel je velice skromný člověk a je hodně vydaný a nasazený pro to, do čeho ho Bůh povolal. Všímám si také, že má dost čerstvých zkušeností s vedením Duchem svatým a vírou a je to nedílná součást jeho života a jeho rozhodování. Je mi to dost sympatické a říkám si, že to v dnešní církvi docela chybí.

Hned na území Slovenska během rozhovoru s Pavlem narážím na první problém. Nikdo z nás si neuvědomil, že sebou vezeme 15letého hocha bez přítomnosti jeho rodičů. Od Pavla se dozvídám, že na převoz dítěte do 18 let je třeba ověřený souhlas rodičů, různé další papíry včetně překladu do ukrajinštiny. Dodává také, že celníci jsou velice přísní a kontrolují to – jsou schopni takové dítě nepustit do země a nechat ho na hranicích. Co teď, když už máme k hranicím 100 km? Modlíme se hned v autě za Boží zázrak, aby Bůh poslal na celnici anděly a my mohli bez problémů a všichni projít. Misijní výjezd je prostě zkušenost víry a důvěry, tak to tady máme hned zostra.

Přijíždíme k hranicím s modlitbou za zázrak a skutečně jsem svědkem toho, že to Bůh nějak přikryl. Celníci na obou stranách kontrolují doklady a posádku auta. Nikdo nic neříká ani nepožaduje papíry. Po 22. hodině jsme konečně na území Ukrajiny a zažíváme první zázrak. Teď už jenom kousek, do 20 minut jsme v místě určení. Dojíždíme do sboru Cesta života v obci Dubrynichi, která leží kousek od hranic. Čekají tam na nás sestry, které nám nachystaly občerstvení, čaj. Před půlnocí se všichni chystáme do postele. Ženy spí v jídelně na postelích a mužská část na matracích na podlaze hlavního sálu modlitebny.

První budíček na Ukrajině. Po snídani domlouváme program na oba dny. Rozdělujeme se na dvě skupiny – jedna bude pracovat na objektu bývalé školy, kterou obec předělává na dva byty pro uprchlíky z východní části země. Součástí by měl být i humanitární obchod, kde si lidé zdarma budou moci vyzvednout potraviny a oblečení – provoz bude zajišťovat Pavel Turoň a místní církev. Druhá část bude rozvážet potraviny. Druhý den bychom se měli vyměnit.

Kolem desáté hodiny doráží potraviny ze skladu. Jsem součástí řetězu na přenášení potravin. Pak se vrhám do sklepní místnosti, kde třídíme potraviny a balíme je do větších tašek. Jeden olej, jedna mouka, trochu cukru, sůl, čaj, kafe, toaletní papír, masová konzerva a fazole. Zároveň balíme i nějaké sladkosti pro děti. To nám trvá asi hodinu a půl. Těsně před obědem se oblékám do pracovního a jedeme na budovu. Jsem součástí první pracovní skupiny. Přijíždím k jednopodlažní budově, která je ve stádiu rekonstrukce. Dostávám nějaké nářadí a naším cílem je obouchat omítku z čelní stěny domu, která se bude zateplovat (stavební materiál na zateplení se kupuje z peněz, které jsme přivezli). Pracuje se mnou dalších 5 lidí z našeho týmu. Povídáme si i s místními, kteří také pomáhají. Vidím, že je tam pořád dost práce. Místní dělníci se s námi dělí o svůj oběd a ochutnávám pověstné ukrajinské golubce.

Celý den se pereme s omítkou na zdi. Po setmění máme odvoz zpět na budovu. Po večeři si sdílíme dojmy z prvního dne. Druhá skupina líčí návštěvu v rodině, které se propadá celý strop domu a hrozí jeho sesuv. Fotky vypadají opravdu děsivě. Máme mezi sebou lidi, kteří hned domlouvají, jak této rodině pomoct. Zjišťujeme, že oprava by vyšla na 30 tisíc českých korun. Zdá se, že se prostředky najdou a že by se oprava mohla uskutečnit.

Druhý den vstávám dřív, abychom toho více stihli. Po skvělé snídani hned jedeme do nedaleké firmy, kde pomáhám s nakládkou dřeva na podpal. Jsou to zbytky z dřevařské výroby zabalené do asi 10 kilových pytlů. Vše převážíme do skladu v církvi. Do oběda se stíhám ještě zapojit do dalšího kolečka rozdělování a balení potravin do balíčků. Po obědě se rozdělujeme do aut, která jsou v kufru plná balíčků s potravinami, sladkostmi pro děti a dřevem. Jedu s Pavlem do vesnice Zaričevo navštívit jednu rodinu, se kterou je Pavel již delší dobu v kontaktu. Zastavujeme u domu, ve kterém by nikdo nechtěl bydlet. Vyndáváme jim zásobu dřeva, základní potraviny a pro nejstarší nemocnou dceru nějaké základní léky. Dům je tmavý, všude špína, děravé vchodové dveře k teplotě uvnitř také nic nepřidají. Z našeho pohledu hrozné podmínky, ve kterých žije matka se dvěma dcerami.

V další vesnici potkáváme na ulici babičku. Pavel zastavuje s tím, že ji podarujeme balíkem potravin. Vrhám se ke kufru a nabízím babičce, že jí to ve spolupráci s další sestrou odneseme domů. Nese si v lahvích domů vodu. Pravděpodobně z nějaké obecní studny – vodovod do domu je tu veliký luxus. Cestou několikrát zavrávorá a je vidět, že se jí i hůř mluví. Dozvídám se, že bydlí se synem. U domu jí přejeme Boží požehnání. Paní je dojatá, že dostala zdarma něco, co jí pomůže. Z Pavlova hodnocení se pak dozvídám, že byla pravděpodobně pod vlivem domácí samohonky. Stejně jako maminka v rodině, kde jsme byli předtím. Do konce našeho pobytu ještě zjistím, že podomácký alkoholismus je tu hojně rozšířen. Zapíjejí bídu a žal.

Jedeme dál a všímám si, že se Pavel modlí – vzpomněl si na jednu maminku a prosí Pána, aby její dům našel. Zažíváme praktické Boží vedení a dostáváme se do vesnice Voročevo do domu Ivanky, která má celkem 6 dětí a je samoživitelka. Dostává od státu nějaké přídavky na děti, které zavedl teprve současný prezident. Je ale jasné, že to nestačí. Je ráda za naši návštěvu a pomoc. Obývají dvě nevelké místnosti. Všech sedm jich spí na třech polorozbitých gaučích. Pro nás tedy nepředstavitelné. V celém domě je teplo, ale vzduch tam není moc dýchatelný. Na zahradě vidíme spoustu šňůr na prádlo, při šesti dětech se není čemu divit. Chvála Bohu má alespoň automatickou pračku, kterou jí Pavel zajistil už v minulosti. Dozvídám se také, že v těchto vesnicích chodí děti do školy, jen když je čas a možnost. O nějakém pravidelném vzdělání asi nemůže být řeč. Snažíme se popovídat si i s dětmi a hovoříme o tom, co by paní mohlo pomoct. Nějaká lepší postel by se určitě hodila.

Odjíždíme. Pavel má další rodinu ve vesnici Turytsia. Mají pět dětí. Snažíme se k nim dobouchat, až se srotí pár lidí. Mezitím obdarovávám balíkem jednu paní, sousedku, která sice bydlí v domě, ale vzhledem připomíná českého bezdomovce. Nakonec se doboucháme. Rodiče nejsou doma (jsou na práci v ČR), pět dětí hlídá babička, opět pod vlivem domácího alkoholu. Už několik dní nic pořádného nejedli, tak přijíždíme s pomocí skutečně na poslední chvíli. Když mají hlad, tak hlavně pijí a spí, tak se to dá přežít. Situace, kterou my v ČR neznáme.

Pavel mě prosí, abych obdaroval ještě paní, která stála naproti. Je z nás tak nadšená, že nás zve k sobě domů na čaj a zákusek. Vypráví nám svůj životní příběh: před čtyřmi lety jí zemřel muž, je sama. Má ale práci, takže je zajištěná. Má dvě dcery, jedna je v Čechách, v Brně na práci, druhá žije s přítelem u maďarských hranic. Balík, který jsme jí dali, dá své sestře, která je na tom podstatně hůř. Co mě ale na této paní překvapuje nejvíc, je to, že je z nás tak nadšená, je tak vděčná, že tu někdo takto pomáhá, jako by ji navštívili samotní andělé. Uvědomuji si, že je pravda to, co říkal Pavel, že tu lidi vůbec nejsou zvyklí, že by jim někdo pomohl a dal jim něco zadarmo. Při loučení nás paní zve, ať se příště určitě stavíme znovu.

Jedeme zpátky do sboru, kde po večeři máme malé shromáždění. Chválíme Pána, modlíme se, přinesu povzbuzení z Božího slova a pak už mluví ostatní, co se jich tu za ty dva dny dotklo. Rád poslouchám, že každý z týmu si odsud něco odváží. Slyšíme i svědectví Pavlových spolupracovníků Tomáše, Romana a Petra. Každý je z jiné denominace, přesto je Bůh tu dal dohromady. Co je zajímavé – všichni to dělají při svém zaměstnání, tři z nich mají své rodiny. Dva z nich tu jezdí každých 14 dní. Uvědomuji si jejich nasazení a vydání se Pánu v této službě. Bůh jim také dává spoustu svědectví, kdy se spoléhají na něj. Znovu si připomínám, že je to nezbytně nutné pro náš křesťanský život, abychom měli s Bohem čerstvá, nová svědectví. Pane, dej ať jsme také takoví.

Je neděle, od soboty vím, že bych měl ve sboru kázat. Bůh mi dal myšlenku kázat o mrkvi – o našem zakořenění v Bohu a jaké to má pak následky pro náš život i životy ostatních. Mám před sebou asi 35 lidí z místního sboru a náš tým. Třešničkou na dortu je, že jsem byl na konci shromáždění přizván k požehnání miminka, které se narodilo jedné rodině ve sboru. Vážím si toho, je to milé. Díky, pastore Juriji.

Po shromáždění se balíme do aut a vyrážíme, oběd pořešíme nějak po cestě. Na hranicích dlouhé čekání. Ačkoliv je před námi pouze 10 aut, důkladné kontroly hlavně na slovenské straně čekání prodlužují až na tři hodiny. Jsme rádi, že Jaromíra s námi pouští bez problémů i zpět a znovu si připomínáme Boží zaopatření a zázrak v této věci. Domů se rozjíždíme plní dojmů, různých svědectví, vážíme si obecenství, které jsme tam mohli mít mezi sebou. Byl to vzácný a důležitý čas, který věřím ještě přinese své ovoce.

Myslím na Ukrajinu – i 500 km daleko od fronty jsme jen za ty dva dny ve dvou vesnicích viděli čtyři pohřby místních mužů, kteří jako vojáci padli ve válce. Myslím na Pavla a jeho službu. Když na začátku prosince píšu tento článek, Pavel už od našeho výjezdu byl zase 2x na Ukrajině. Jsem rád, že šel do toho, že tam s sebou tak velkou bandu lidí. Fandíme tomu, co pro Pána dělá a věříme tomu, že to přináší a přinese své ovoce.